CENA ARCHITEKTURY
KOLIK STOJÍ PRACOVAT V ARCHITEKTUŘE?
Vernisáž proběhne netradičně v sobotu 19.9. od 18:00
První komentovaná prohlídka proběhne ve čtvrtek 24.9. od 19:00
Když jsme byli na střední škole, říkali nám, ať nechodíme studovat architekturu, že není práce. To bylo někdy po roce 2010. Pak se vše změnilo. Neutuchající holedbání politických špiček o tom, jak je málo kvalifikovaných lidí, a to nejen řemeslníků, ale i projektantů, je sice moc fajn a dodává člověku pocit, že je v celospolečenském soukolí zatím užitečný, pokud chce projektovat, anebo jen prostě „tahat čáry,“ Eliščinými slovy vyšívat…
Ale vědí titíž lidé, že tisíce a tisíce lidí v oboru, a nejen tomto, nepracují na řádné pracovní smlouvy, ale na prachsprostý schwarzsystém? Musí každý den do práce, musí v ní sedět osm hodin, ale na konci měsíce vystaví fakturu. Jistota? Prakticky žádná. Žádné dovolené, žádné nemocenské. Na subdodavatelský systém si všichni zvykli, systém paušální daně jen dokládá, že stát s tím nemíní dělat nic. Je to pro něj vlastně ekonomicky výhodné. Ale co ty statisíce lidí, kteří v tomto režimu musí normálně pracovat? V jakém počtu musí začít chodit kontroly, aby se něco změnilo?
Architektura se veřejnosti představuje ikonickými stavbami, fotografiemi na křídovém papíru, cen a ocenění, které získávají realizace i jejich autorky a autoři. Prekérní každodennost architektek a architektů je skryta za oslnivou prezentací výsledků…
Projekt Cena architektury vytvořený Eli Havlou se pokouší manifestovat, jakou cenu platí všichni, kteří se snaží naplnit společenskou představu o architektonickém úspěchu a profesním uznání. Životní praxe vynaložené úsilí přepočítává na přesčasy, pracovní víkendy, zdravotní komplikace, kreativní řešení legislativních požadavků, odchody z profese i další důsledky prekérních pracovních podmínek. Výstava tyto zkušenosti předkládá na pomyslných účtenkách – dlouhých látkových pruzích, které strohou, minimalistickou formou sdílejí data o práci v oboru.
Tímto choulostivým tématem výstava jenom otvírá širší problematiku, které se věnuje Eli Havla již bezmála deset let. Narozdíl od těch, kteří ještě během studií do systému naskakují a netroufají si ho zpochybnit, si začala klást otázky a hledat na ně odpovědi. Dnes za nimi stojí mimo jiné velmi spoluautorství české reprezentace na bienále architektury v Benátkách v roce 2023. Na něm se podařilo sesbírat tisíce postřehů od návštěvníků z celého světa. Na pár stolech v benátském Arsenale, odkud nyní skončily v nuselském sklepě.
Zde ale nejsou vystaveny jako mrtvá data. Jsou naopak rozšířeny o výsledky rozsáhlého statistického výzkumu a mají vyvolat emoce v každém, kdo se s nimi setká. Jsou zde jako materiál stimulující k diskuzi, kterou všichni chceme, a k jednání, které všichni potřebujeme!
„Vyšívat na projektu“ se v architektonické profesi používá ve chvílích, kdy dochází k dokončování návrhu. Zpravidla se jedná o drobné zásahy, které nemění jeho podstatu. Podobně samotná architektura bývá označována jako nadstavba či přidaná hodnota stavitelství – jako něco zdánlivě zbytného. Doslovné vyšívání zhmotňuje tyto koncepty a zároveň představuje také způsob, jak zpracovávat uložené zkušenosti a přepisovat zažité vzorce. V kolektivní podobě se proměňuje v léčivý workshopový formát.
Procesově orientovaný projekt, který bude v Ateliéru Diptych probíhat od 19. září do 31. října 2026, cílí na posílení povědomí o pracovních podmínkách v architektuře i v kulturním sektoru nejen v českém prostředí. Prostřednictvím datové analýzy komentuje cenu, kterou tvůrci a tvůrkyně za svou práci platí, a tato data dále rozvíjí prostřednictvím (nekonečného) kolektivního vyšívání.
Výstava prezentuje výsledky probíhajícího výzkumu, který probíhá jak na akademické půdě, tak mimo něj.
Součástí projektu je také bohatý doprovodný program zaměřený na propojování aktérů a aktérek architektury i širšího kulturního pole (průběžně doplňováno):
Vernisáž proběhne v sobotu 19.9. od 18:00 v Ateliéru Diptych ve Svatoslavově 9 v rámci události Zažít město jinak.
Výstavu kurátorují Natalie Oweyssi a Josef Holeček.
Grafika: Ilya Bazhanov.
20.10.2026 - praktický seminář NIK
Eliška Havla Pomyjová (*) je rodačka z městečka Kladruby u Stříbra svůj život tráví zkoumáním otázek, které ji zajímají. Z architektonické a urbanistické praxe se začala věnovat pracovním podmínkám a jejich proměňování, kolektivnímu vyjednávání, participaci, facilitaci a mezioborové spolupráci. Spolupracovala s CCEA MOBA, Rethink Architecture, Cesta von CZ, Pábením, Národní galerií, CPS, NaZemi, Doughnut Czechia, Národním filmovým archivem, Městskou knihovnou v Praze, Magistrátem hlavního města Prahy, Olbramovem. Pracovala pro ČVUT UCEEB, NPI ČR, NIK ČR a KVOP.
Po první letní brigádě u technických služeb v Kladrubech byla průvodkyní, game masterkou, výzkumnicí, odbornicí, expertkou, produkční, architektkou, urbanistkou, výzkumnou pracovnicí, nezaměstnanou, dělnicí, úřednicí, kurátorkou, facilitátorkou, koordinátorkou, dobrovolnicí, aktivistkou, projektovou manažerkou, designerkou služeb, výherkyní, živnostenkyní… S láskou vzpomíná na brigádu v torávně s kosmetikou, kde se naučila nejvíc o práci, co si pamatuje. Svůj první pracovní poměr na hlavní pracovní poměr uzavřela v roce 2026, 9 let po promoci.
Atelier diptych je malá nezávislá galerie v Nuslích. Zaměřuje se na prezentaci mladých autorek a autorů, kteří stojí na pomezí umění, designu a architektury. Prostor vznikl jako platforma pro svobodnou, neinstitucionalizovanou tvorbu a experiment. Výstavy volně propojují různé přístupy k materiálu, formě i konceptu – bez ohledu na formální vzdělání vystavujících.
atelier diptych